Město duchů Kayaköy: vstupné, otevírací doba a tipy

📅 Naposledy aktualizováno: 2. listopadu 2026 • 🛡️ Před zveřejněním ověřeno na místě: vstupné, způsoby platby, otevírací doba a přístup.

Město duchů Kayaköy, známé také jako Levissi, je opuštěná vesnice na svahu kopce asi 8 km od Fethiye. Kamenné domy bez střech, ruiny kaplí a úzké uličky rozeseté po svahu nad dnešní vesnicí dodnes kopírují obrys osady, která tu kdysi stála.

Zaslouží si víc než jen krátkou zastávku kvůli fotce. Uličky stoupají po svahu v terasách, a když procházíte kolem starých vchodů, dvorků a rozpadajících se zdí, začnete si skládat obrázek o tom, jak tu lidé žili až do roku 1923.

Vyplatí se navštívit Kayaköy?

Kayaköy stojí za návštěvu kvůli prázdným domům, ruinám dvou kostelů, výhledům do údolí a tichu vesnice opuštěné už sto let. Není to muzeum s pevně danou trasou ani propracovanými expozicemi a značení je tu málo. Jakmile se ale vydáte na cestu, uspořádání místa brzy pochopíte: domy ve stupňovitých řadách, uličky vedoucí po vrstevnicích a dva kostely, které označují dolní a horní konec vesnice. Pokud chcete vystoupat nad dolní část areálu, počítejte s více časem, než se zdá.

Jak se dostat do Kayaköy z Fethiye a Ölüdenizu

Z centra Fethiye je to do Kayaköy kousek: 20–25 minut dolmušem nebo asi 15 minut autem. Za městem se minibus vine vzhůru borovicemi porostlými kopci a vysadí Vás na okraji ruin.

Přes den jezdí dolmuše do Kayaköy pravidelně. Ve Fethiye jsou dvě hlavní nástupní místa:

• Za mešitou Yeni Hamidiye (Bílou mešitou) v centru města.
• Za autobusovým nádražím Fethiye (Otogar).

Autem je Kayaköy asi 8 km od Fethiye po silnici do Kayaköy. Parkovat můžete u vjezdu do vesnice a podél dolní silnice.

S autem můžete během jednoho výletu pokračovat i na pláž Gemiler nebo do Ölüdenizu.

Pokud bydlíte v Ölüdenizu nebo Hisarönü, nemusíte se vracet přes Fethiye. Z Hisarönü vede do Kayaköy borovým lesem druhá silnice, dlouhá zhruba 5 km. Ze strany Ölüdenizu je to nejrychlejší cesta.

Vstupné a otevírací doba Kayaköy v roce 2026

Vstupné nyní stojí ekvivalent €3 v lirách a platí se pouze hotově. Karty ani cizí měnu pokladna nepřijímá, vezměte si tedy dost tureckých lir pro celou skupinu. Ceny k říjnu 2026.

Částka v lirách se řídí denním kurzem. Hodí se drobné bankovky, protože pokladna nemá vždy na vrácení.

V hlavní sezóně bývá areál otevřen od 09:00 do 20:00, poslední vstup je v 19:30. V zimě je otevírací doba kratší, takže pokud přijedete pozdě odpoledne, podívejte se na tabuli u vchodu.

Je prohlídka Kayaköy náročná?

Místy ano. Cesty jsou nerovné, posázené uvolněnými kameny a na několika úsecích prudce stoupají. Uličky bývají i prašné. Přesto většina návštěvníků projde dolní část vesnice bez potíží. Pro vozíčkáře nejsou ruiny vhodné.

Kolik času si na Kayaköy vyhradit?

Abyste Kayaköy pocítili, nemusíte prozkoumat každý kout. Jak daleko dojdete, záleží na Vašem čase, síle a kondici.

• Krátká návštěva: počítejte se 45–60 minutami na dolní ruiny, procházku hlavními uličkami a pár fotek. Dobrá volba, pokud chcete, aby chůze zůstala poměrně snadná.
• Běžná návštěva: počítejte s 1,5–2 hodinami na prohlídku dolní části, výstup výš mezi ruiny a širší výhledy do údolí.
• Delší návštěva: počítejte se 3 hodinami nebo více na výstup k Hornímu kostelu a sestup k Soğuk Su Koyu (Zátoce studené vody) před návratem.

Stezka do Ölüdenizu je zase něco jiného: jednosměrně trvá 1,5–2 hodiny a končí na pobřeží, nikoli zpět u vchodu do areálu.

Nejlepší denní doba pro návštěvu Kayaköy

Pozdní odpoledne bývá pro návštěvu Kayaköy často nejlepší, zvlášť od konce jara do začátku podzimu. Vedro už tou dobou polevilo a nízké slunce zvýrazní strukturu starého kamene.

Praktické tipy před prohlídkou Kayaköy

Historie Levissi a výměna obyvatelstva v roce 1923

Na tomto svahu žili lidé dávno před vesnicí, kterou vidíte dnes. Sarkofágy a skalní hrobky v okolních kopcích svědčí o osídlení v lýkijském a později helénistickém období a starověké město Karmylassos prý stálo na stejném svahu nebo v jeho těsné blízkosti. Poté, co se oblast v 15. století dostala pod osmanskou nadvládu, zde místní řecká pravoslavná komunita dál žila a do jisté míry si sama spravovala své náboženské a společenské záležitosti.

Osada se rozrůstala hlavně v 18. a 19. století. Odhady její velikosti se značně liší, od několika stovek až po více než 3000 kamenných domů stoupajících po svahu v terasách. Většinou šlo o malé rodinné domy o rozloze zhruba 50 metrů čtverečních, rozmístěné mezi kostely, kaplemi, školami a dílnami a propojené úzkými uličkami. Stejně tak se liší údaje o počtu obyvatel, často se však cituje osmanský záznam z roku 1912, podle něhož tu žilo asi 6500 obyvatel.

Samotný svah je na zemědělství příliš kamenitý a strmý, a proto se komunita zaměřila na obchod a řemesla. Obyvatelé byli tesaři, kameníci, kováři, podkováři a krejčí a jejich dílny zásobovaly celé okolí. Na počátku 20. století mělo Levissi vlastní trh, poštu, lékárnu a nemocnici se stálými lékaři, kam jezdili i lidé z okolních vesnic. Vesnice měla také vlastní školy, včetně dívčí školy na svahu nad vesnicí, kde se vyučovalo řecky. Kdo chtěl studovat dál, musel odejít na Rhodos, do Athén nebo Istanbulu.

Terasovité uspořádání patří k nejcharakterističtějším rysům Kayaköy a bylo navrženo tak, aby žádný dům nebral jinému slunce ani výhled. Stavba na svahu navíc ponechávala rovnější a úrodnější půdu na dně údolí volnou pro plodiny.

Levissi nebyla jedinou komunitou v okolí. Muslimské turecké rodiny žily v samostatné osadě na rovině pod svahem a obdělávaly dno údolí, zatímco řecká pravoslavná komunita zůstávala na svahu. Podle místních vyprávění žily obě komunity po generace bok po boku s minimem třenic, dokud tomuto soužití neučinila konec válka a výměna obyvatelstva.

Do roku 1923 se vesnice jmenovala Levissi. Na základě dohody o výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem museli její obyvatelé odejít do Řecka. Mnozí z nich se usadili severovýchodně od Athén, kde založili Nea Makri, tedy „Nové Makri“, podle řeckého názvu Fethiye. Opačným směrem byly do Turecka přesídleny muslimské komunity žijící v Řecku.

Část těchto rodin byla usazena v Kayaköy, ale kamenitý svah nabízel jen málo zemědělcům zvyklým na olivové háje a úrodnou půdu, a většina se přestěhovala do údolí pod vesnicí nebo jinam v regionu. Mnozí si při odchodu odnesli dveře, okenní rámy i střešní trámy.

Domy už nikdy nebyly znovu osídleny ve větším počtu a zemětřesení, která v roce 1957 zasáhla Fethiye, poškodila řadu zbývajících budov. Kámen a stavební prvky z opuštěných domů se pak použily na opravy domů v údolí. Všechny tyto ztráty dohromady vysvětlují, proč dnes tak málo domů v Kayaköy ještě má střechu, dveře nebo okenice.

Čtenáři Louise de Bernièrese poznají v Kayaköy skutečnou předlohu Eskibahçe z románu Birds Without Wings. Kniha pomohla Kayaköy přiblížit čtenářům po celém světě. Vesnice se objevila i na plátně: natáčely se tu scény z filmu The Water Diviner (2014), který režíroval Russell Crowe a sám v něm hrál hlavní roli.

V Levissi existoval neobvyklý pohřební zvyk. Zemřelí byli nejprve pohřbeni do mělkých hrobů vedle kaple a asi po sedmi nebo osmi měsících se kosti exhumovaly a přenesly do kostnice v kostelech. Během generací se tak ostatky celé vesnice shromáždily na jednom místě. Tento zvyk je doložen i v jiných řeckých komunitách v Anatolii a vysvětluje, proč kostely stály uprostřed vesnického života, a ne na jeho okraji.

Dnes je Kayaköy chráněnou historickou památkou a počet stále stojících domů jasně ukazuje, jak velká vesnice kdysi byla.

Dva kostely Kayaköy: Dolní a Horní kostel

Dva řecké pravoslavné kostely označují dolní a horní konec vesnice. Dolní kostel (Panagia Pyrgiotissa) stojí u vchodu a Horní kostel (Taksiyarhis), postavený v 19. století, se tyčí výš na svahu. Oba jsou v současnosti z bezpečnostních důvodů pro veřejnost uzavřené, ale po většinu výstupu je máte na očích a pomáhají Vám odhadnout, jak vysoko už jste.

Kostely nebyly jedinými místy bohoslužeb. Mezi domy je rozeseto mnoho malých kaplí a kolem některých můžete projít, aniž byste si jich všimli. Hledejte nízké stavby s valenou klenbou vklíněné do uliček, často přistavěné těsně k sousední zdi.

Okolí Horního kostela nabízí krásný výhled na celý areál. Odtud se můžete ohlédnout přes domy dolů a za jasného dne dohlédnout až k Soğuk Su Koyu (Zátoce studené vody) na pobřeží.

Nejširší výhled se otevře, když vystoupáte až k malé kapli na samém vrcholu kopce, označené stožárem s vlajkou. Vlajka je vidět téměř z celé vesnice, takže poslouží i jako orientační bod, pokud v uličkách ztratíte směr.

Horní část areálu působí otevřeněji než dolní část vesnice. Za větrných dnů vítr hvízdá prázdnými okenními otvory. Jakmile se vzdálíte od dolní silnice, hlasy ostatních návštěvníků rychle utichnou.

Architektonické detaily, kterých si v Kayaköy všímat

Nejvýmluvnější detaily najdete v uličkách ve výši očí, ne v širokých výhledech shora, a mnohé z nich ukazují, jak se lidé přizpůsobili strmému svahu bez centrálního zásobování vodou.

• Zaoblené rohy: v užších uličkách má mnoho domů na úrovni ulice zaoblené rohy, aby kolem snáz prošli lidé i naložená soumarská zvířata.
• Dvoupodlažní domy: většina domů měla dvě podlaží. Přízemí obvykle sloužilo jako stáj nebo sklad a rodina bydlela nahoře.
• Eski Çeşme (Stará kašna): tato historická osmanská kašna stojí u hlavní silnice kousek pod vchodem do areálu a často se přehlédne. Stojí za krátkou zajížďku cestou tam nebo zpět.
• Cisterny na dešťovou vodu: bez centrálního zásobování vodou byla řada domů odkázána na podzemní cisterny plněné ze střech. Šlapejte opatrně: některé otvory mohou být částečně zakryté kameny nebo trávou.
• Kamenná ostění oken a dveří: všimněte si tesaných ostění, v nichž kdysi visely dřevěné okenice a dveře. I tam, kde střechy zmizely, stále prozrazují původní proporce domů.
• Vybledlá modrá v interiérech: vstupte téměř do kteréhokoli domu a najdete stopy stejného světle modrého nátěru na omítce. Vybledl do křídově šedomodrého odstínu a je to nejbližší obdoba typické barvy Kayaköy.
• Vinné sklepy a studny: některé domy měly malý vinný sklep a vlastní studnu, proto kromě cisteren hledejte i nižší otvory a výklenky pod úrovní podlahy.
• Podlahové mozaiky: zbytky oblázkových a dlaždicových podlah se zachovaly v některých domech a výrazněji v kostelech.

Kavárny a vesnická kuchyně v Kayaköy

Po procházce ruinami sejděte dnešní vesnicí zpět k hlavní silnici, kde malé restaurace a stinné terasy nabízejí příjemné místo k posezení. Nejsou tu kluby, plážové bary ani naháněči před restauracemi, jen zahradní kavárny a pár podniků s tradičním gözleme (slanou tureckou plackou pečenou na plotně).

Většina z nich leží mezi olivovníky a starými kamennými zídkami, s dvorky dost stinnými na polední pauzu. Čerstvé gözleme se studeným nápojem nebo tureckou kávou je po výstupu vítaným odpočinkem. Mezi stoly se procházejí místní kočky a nikdo Vás nepopohání.

U vchodu vedle kaváren prodává několik malých stánků magnetky a suvenýry místní výroby.

Pěší trasa z Kayaköy do Ölüdenizu

Od Horního kostela pokračuje směrem k Ölüdenizu značená stezka. Cesta trvá jednosměrně zhruba 1,5–2 hodiny, podle tempa a horka. Po cestě občas zahlédnete pobřeží, než stezka sestoupí k letovisku.

Trasa se obvykle chodí tímto směrem, z Kayaköy dolů do Ölüdenizu, protože vede převážně z kopce a celkově je méně náročná, i když prudké sestupy namáhají kolena. Z Ölüdenizu se do Fethiye vrátíte dolmušem nebo taxíkem; pokud jdete pozdě odpoledne, ověřte si předem časy zpátečních spojů.

Pěšky do Zátoky studené vody

Ze zadní strany Horního kostela vede dolů k Soğuk Su Koyu (Zátoce studené vody) hrbolatá stezka, asi 1,6 km jedním směrem, tedy zhruba 40 minut chůze. Sestup je místy prudký a výstup zpět je náročnější, než se shora zdá, proto ho plánujte jako samostatnou túru.

K Soğuk Su Koyu se dostanete jen pěšky nebo lodí. Zátoka dostala jméno podle studeného sladkovodního pramene, který vyvěrá v jeskyni na okraji vody, a moře je tím chladnější, čím blíž k němu doplavete. Pláž je oblázková a skály u břehu mohou klouzat od řas, takže se hodí boty do vody. Nejsou tu žádné služby, pití a jídlo si musíte přinést. Výletní lodě sem připlouvají kolem poledne a pozdě odpoledne, až odplují, bývá v zátoce klidněji.

Pláž Gemiler a ostrov svatého Mikuláše

Máte-li auto, je pláž Gemiler jen kousek dál. Pokračujte stejnou silnicí z Kayaköy na západ asi 6–7 km, až dojedete k pobřeží. Na oblázkové pláži je kavárna, lehátka k pronájmu a čistá, klidná voda.

Přímo naproti leží ostrov Gemiler, známý také jako ostrov svatého Mikuláše. V byzantském období byl významným náboženským centrem a jeho svahy jsou poseté ruinami kostelů, kaplí a částečně zřícené kryté chodby. Z pláže Gemiler sem jezdí malé lodě a můžete si tam také půjčit kánoi nebo šlapadlo a doplout sami. Ostrov je navíc jednou ze zastávek našeho výletu lodí z Ölüdenizu, pokud byste ho raději viděli z vody.

V podvečer můžete vystoupat na vrchol ostrova za západem slunce. Cesta nahoru je kamenitá, vezměte si proto pořádné boty místo žabek a začněte sestupovat ještě před setměním. Vstup na ostrov je placený.

Časté otázky o Kayaköy